Nástupci legendární sci-fi RTS StarCraft II jsme se mnohokrát věnovali podrobně i povrchně, přesto nelze zcela ignorovat jeho přítomnost na nedávné pařížské akci Blizzardu. Po halách byly rozprostřeny stovky sestav s nainstalovanou hrou, o něž se letos ani tolik nepralo, nikoliv však pro nezájem, spíš pro jejich ohromující a vcelku dostačující počty. Než se však pouštět do vlastností té či oné jednotky nebo prostředí, jako jsme to dělali už mnohokrát, co takhle se zamyslet nad tím, jak hra funguje jako celek?
Na takovou otázku existují dva druhy odpovědi. Totiž, kdo se dobře díval, jistě zpozoroval, že žádný z hráčů za monitory neměl s ovládáním hry sebemenší potíž. Těžko se divit, spousta těchto kluků totiž se Starcraftem vyrostla, přesto se nestává tolik často, aby se nad doposud nevydanou hrou alespoň někdo nezastavil a nepodivil, jak se to vlastně hraje. Určitě má na to vliv i dobrá pověst Blizzardu, dle které tahle firma prostě nedovede vyrobit špatnou hru. Ale..
StarCraft II je totiž hra v pravém hardcore slova smyslu, hra určená především progamerům. Při závratných počtech, které původní titul stále mastí denodenně i deset let po jeho vydání, si nemá smysl namlouvat, že by Blizzard zrovna nutně musel přilákat ke značce nové hráče. A podle toho se StarCraft II také chová: zatímco první díl se ukázal být obyčejnou strategií s geniální hratelností, dvojka je od začátku designovaná s ohledem na progaming.
Projeví se to ve spoustě maličkostí, třeba když zkrátka nebudete nic dělat. Ne, že by vás někam tlačila, ale jakmile nic nestavíte nebo neútočíte, celé je to najednou podivně statické, čímsi tiše provinilé. Tím hlavním nábojem je totiž neustávající akce, „rushování“ protivníka od prvních vteřin, a bojiště s dětskými barvičkami a známým interface se dost možná nedovedou plně odměnit jinému než profesionálnímu hráči.
